Rozhovor s bývalým brankářem Stars Peterem Garayem

Okénko do historie (Martin Bulva) - Okénko do historie započneme rozhovory s bývalými hráči Svítkova. Jako prvního jsem si k rozhovoru pozval Petera Garaye. Pro mladší ročníky jméno poněkud méně známé, přesto velmi zajímavé. Peter v době své hokejbalové kariéry působil na postu brankáře svítkovských hvězd. Úvod máme za sebou a nyní pojďme na to.

Ahoj Peter, začneme na úvod takovou standardní otázkou, abychom našim čtenářům zmapovali tvůj hokejbalový život. Jak jsi se k hokejbalu dostal, případně kdo tě k němu přivedl?

Ahoj Martine. Moje začátky byly asi stejné jako u mnoha začínajících hráčů. Byla to parta kluků co se sešla někde za barákem, kde bylo malé hřiště a tam jsme hráli, když bylo obsazené, postačila nám i ulice. Na hřišti jsme trávili většinu času, klidně celý den a když byla škola, chodili jsme hrát po jejím skončení. Pamatuji se, že jsme si vystačili i ve dvou. Já jsem chytal a kamarád na mě střílel. Jednoho dne mě oslovil člověk svítkovského klubu s možností jít si zachytat na trénink, že mají zraněného brankáře. Řekl jsem si proč né, přišel jsem, a po tréninku se mě zeptali, zda bych neměl zájem dělat v klubu druhého brankáře. Od té doby jsem hrál ve Svítkově.

Odchytal jsi spoustu utkání za muže, na který zápas vzpomínáš ze své kariéry nejčastěji?

Ha ha, tak ti ani nevím, je to už spousta let. Možná, než jedno utkání tak si vzpomínám na celý turnaj, který se konal v Letohradě. Tento turnaj jsme vyhráli, já jsem se stal nejlepším brankářem turnaje. Za celý turnaj jsem měl dvě, tři nuly a rozhodující zápasy jsme vyhráli na penalty. Vím to, protože v tom roce byla Olympiáda v Naganu. Pro nás tento turnaj bylo malé Nagano.

V hokejbalu vznikl nový program, který se jmenuje „Brankářská hokejbalová škola“, jeho tvůrce spolu s dalšími lidmi vede náš klubový trenér brankářů Ondřej Almaši. Za tvé éry, pokud se dobře pamatuji, nebyly žádné odborně vedené tréninky brankářů. Vše bylo ve stylu přijdeš, chytáš. Myslíš si, že to je správná cesta pro začínají brankáře, že mohou pochytávat informace a správné návyky od útlého věku?

Já si myslím, že určitě. Pro nás to bylo takové jiné, my to milovali a všechno se tak nějak rozvíjelo. Já osobně jsem se všechno naučil, tak nějak za pochodu. Hodiny a hodiny jsem trávil u televize, nebo na zimním stadionu , kde jsem sledoval své vzory. Studoval jsem jejich techniku chytání a pak jsem je snažil napodobovat na tréninkách, nebo v zápasech. Tím se utvořil můj vlastní styl.

Pro nové brankáře je tento projekt velkou výhodou, protože se od začátku mohou naučit správnému postoji, vykrývání úhlů, rozehrávání míčků atd. Pak už si mohou jen doladit svůj styl a hned máme nové brankářské hvězdy.

Dnes je naše mládež zvyklá na velká hřiště, postupně se mění povrch na řadě z nich na plastový, buduje se zázemí včetně šaten. Jak se na to díváš nyní s odstupem času, kam se hokejbal jako sport od tvé aktivní části posunul? (Výstroj hráčů, plastový míček atd).

Dle mě to je úplná bomba, když si vzpomenu na čem my jsme kolikrát hráli, nebo když jsem se kolikrát převlékal někde venku na tribuně o výstroji ani nemluvím. Tohle je celkový posun úplně někam jinam………….

Jací spoluhráči se ti ze Svítkova vybaví jako první, jsi s někým stále v kontaktu?

Hráči? Jasně Milan Mifek, Pavel Straka, Petr Pavlovec, Petr Jílek, Roman Borovec, těch jmen je celá řada, nerad bych někoho opomenul.

Neláká tě ještě, někdy si na sebe obléknout výstroj a jít si zachytat. Jak se říká zavzpomínat na staré časy?

To víš, že mě to láká a moc, kolikrát jsem přemýšlel kdybych se vrátil, že bych to znovu zkusil, pokud bych na to měl. Fyzicky jsme na to lépe, než když jsem byl mladší a to samé mohu říct o psychické stránce, ale rychlost už by nebyla taková. Ale kdo ví?

Sleduješ alespoň sporadicky vývoj, výsledky a cestu našeho klubu?

Po pravdě moc né, sem tam se něco objeví na facebooku a pak na druhou stranu já nemám rád vzpomínky. Jsou to krásné časy, ale jsou pryč a protože nemohu být u toho, tak je pro mě lepší být mimo dění. Samozřejmě i nadále zůstávám velkým fanoušek klubu, i když v pasivní formě.

Jak o tobě vím, již delší dobu žiješ mimo Českou republiku, mohl by jsi nám prozradit kam tě zavedly cesty osudu?

Momentálně žiju v Anglii, už to bude skoro 9 let. Jak se otevřely hranice, tak můj bratr byl mezi prvními kdo odešel a já jsem ho následoval asi po osmi měsících po jeho odchodu. Bratr už je zpět v České republice, já však zůstávám stále v Anglii.

Ani naší redakci neuniklo, že se věnuješ kulturistice. Jak jsi k tomu koníčku přišel a kolik času tomu obětuješ?

Posilování jako takovému se věnuji od 14 let. Od té doby co jsem odešel do Anglie, kde jsem byl bez hokeje, hokejbalu, takže jsem si musel najít něco, co mě bude držet v pohodě. No a posilovna byla to co mě chytlo na plný úvazek. Je to pro mě nyní životní styl, je to něco co mě nyní naplňuje.

Jezdíš i po soutěžích. Projevily se již na základě tvého tvrdého tréninku nějaké úspěchy?

Tak nějaké úspěchy tady jsou, hlavně loňský rok byl skvělý. Vyhrál jsem několik soutěží, kvalifikoval jsem do britského finále ve dvou federacích. Ale přesto všechno, je můj hlavní cíl být britský vítěz v lehké váze a pak zkusit mezinárodní soutěže. Uvidíme, vše je otevřené mému snu.

Dovol abych ti za náš klub popřál hodně zdraví, štěstí a pevně věřím, že jsi a budeš náš nejvzdálenější fanoušek Svítkova.

Taky ti děkuji Martine za rozhovor a přeji tobě a týmu vše nej a hodně dalších úspěchů v budoucnu.

Pozn. red.: