"Hokejbalem se bavím a je součástí mého života" říká šéftrenér naší mládeže Martin Hlavsa

Rozhovor (Petr Kopečný, úvod red.) - V době pro sport nepříliš příznivé přinášíme rozhovor se šéftrenérem naší mládeže Martinem Hlavsou.

Martine, ve Svítkově působíš od útlého dětství a nyní patříš k základním stavebním kamenům klubu. Navíc v mladém věku 28 let jsi už dokonce úspěšným trenérem. Kde tahle hokejbalová pohádka vůbec a jak vznikla?

Na hokejbal do Svítkova jsem přišel cca ve třinácti letech po tom co jsme se přestěhovali z města do Svítkova – cca 100 m od hřiště, a tak docházení na hřiště mi nedělalo větší problémy (jezdil jsem na kole). Hned od začátku jsem měl výhodu, že jsem nastupoval se staršíma klukama a zahrál si i extraligu staršího dorostu (nyní extraliga juniorů). Zkušenosti jsem sbíral po boku zkušenějších hráčů jako byli Černický D., Kopečný P., Holéci M., Vávra L., Šováň P., což mi v tomto věku hodně pomohlo a trénoval nás nynější předseda svazu Martin Komárek, takže to mělo úroveň. Rychle jsem nakoukl i do A-týmu, který v té době nebyl početně moc obsazen, a tak jsem si tam získal pevné místo, kde jsem odehrál zhruba deset sezón. Jinak k hokejbalu jsem měl vždy blízko – motala se kolem něho celá rodina – babička, děda, strejdové, ...

Jak jsi popsal správně, měl jsi velkou výhodu hraním se staršími spoluhráči a ještě v čele s Martinem Komárkem coby trenérem. Dokázal bys porovnat jak fungoval trénink a kolektiv dorostenců před těmi čtrnácti lety a jak to funguje nyní?

Moc změn tam nevidím. Co se týče obsahu tréninku bylo to dost podobné, ale byla větší docházka na tréninky. Problémem nyní je, že hráči flákají letní přípravu, od které se vše odvíjí. Navíc v dnešním moderním hokejbale, který je mnohem rychlejší než býval dříve. Já osobně jsem si vždy organizoval letní měsíce tak, abych mohl trénovat, ne jezdit k moři. A parta v týmu – je to ročník od ročníku. Někde parta je a kluci spolu fungují i mimo hřiště, tak jak to bývalo dřív…

Vcelku rychle ses tedy přesunul do A týmu, kde, jak jsi naznačil, nebyl problém se dostat do sestavy vinou malé konkurence. Není to i trochu důvod tvého předčasného konce herní kariéry? Přeci jen jsi býval velmi platným hráčem obranných řad a najednou konec v 26 letech. Čím to?

Jak se to vezme. A-tým jsem hrál od šestnácti let pravidelně a odehrál jsem 158 zápasů. Jenže výsledky v soutěži byly pořád stejné. Motali jsme se kolem play-off a vždy vypadli v prvním kole. Ta léta jsem si však užil – parta byla výborná. Ten konec spíš přišel se začátkem mého trénování a potažmo zapojení se do fungování klubu. Najednou jsem získal jiný pohled na hokejbal. První rok jsem kombinoval hraní i trénovaní. Jeden z důvodů proč jsem šel trénovat bylo právě dostat naši mládež co nejdříve do A-týmu, abychom se mohli posunout dál. Vím, že bez vlastních odchovanců se tady extraliga hrát nikdy nebude. Můj konec v A-týmu byl však hlavně z výkonnostních důvodů. Hokejbal se zrychlil a tohle už není nic pro mě. Cítím, že pro klub jsem platnější jinde než na hřišti. Ale nikdy neříkej nikdy:)

Takže ses obětoval! Co tvoje mládežnická reprezentační kariéra? Proslýchá se, že jsi byl kapitánem výběru U16 ve Zvolenu.

Ano, v roce 2008 jsem se zúčastnil MS ve Zvolenu, kde se odehrálo vůbec první Mistrovství světa v kategorii do šestnácti let. Tehdy jsme získali stříbro, když jsme ve finále s Kanadou dostali debakl. Tým jsme měli perfektní a pro mě to byla velká zkušenost a zážitek. Pak přišla nějaká zranění, váha šla nahoru a do dalších výběrů už jsem se nedostal. Jestli jsem byl kapitánem? Už si přesně nepomatuju, ale určitě jsem se jako kapitán cítil. :-)

Martine, co ty a trenéřina. Jak to všechno vzniklo, jak dlouho trénuješ a čeho jsi již jako mladý trenér již dosáhl?

Letos začínám svojí čtvrtou sezónu. Začalo to v roce 2017, kdy mě oslovil tehdejší předseda Petr Kopečný. Tehdy jsme začali spolu trénovat starší žáky, ale vydrželo to jen pár týdnu, protože Petr později přestoupil k A-týmu, a tak jsem se stal hlavním trenérem. Měl jsem plnou hubu keců jak všechno vyhrajeme a samozřejmě se tak stalo. Podařilo se nám s klukama hned v první sezóně vyhrát titul ve starších žácích v Příbrami 2018, kde to byla jízda. O rok později jsem si vzal už hned dvě kategorie – mladší a starší žáky. Líbila se mi ta provázanost, že jsem měl perfektní přehled o všech hráčích. Opět se nám v roce 2019 podařilo vyhrát SŽ, tentokrát v pražských Černošicích, kdy jsme v legendárním semifinále porazili Rakovník a následně deklasovali ve finále Ježky. Obhájit bylo zpětně velmi těžké. S mladšími žáky se nám ten rok podařilo vyhrát i domácí JTEKT CUP, kdy kluci právě ukázali zkušenosti z Černošic, když někteří již o týden dřív slavili titul se SŽ. Další rok jsem přestoupil k dorostu a ponechal si i mladší žáky. Hned v říjnu jsem se stal i šéftrenérem naší mládeže. Sezónu bohužel zhatil koronavirus, ale i přesto jsme opět vyhráli s MŽ prestižní turnaj v Plzni a opět domácí JTEKT CUP. Dorost si pak zpravil chuť na Coalsoft poháru dorostu (neoficiální MČR), kde opět slavil první místo. Tam jsme měli kliku, formu jsme tam zrovna neměli. Všechny trenérské úspěchy jsou hlavně a v první řadě úspěchy hráčů, kdy jsem trénoval opravdu dobré kategorie s chutí pracovat. Důležitý pro mě byl vždy i realizační tým, který jsem měl vždy po ruce. Všichni jsme vždy odvedli perfektní práci a jak říkám: důležité je chovat se jako profesionál v amatérském sportu. Letos jsem zůstal u dorostu a zároveň vedu i juniory.

Veskrze peprná a úspěšná kariéra začínajícího trenéra. Jakého úspěchu si nejvíce vážíš, který byl nejtěžší získat a kde vidíš sebe za pět let?

Nechci dělat nějak rozdíly. Vážím si všech úspěchů. Nejtěžší byla určitě obhajoba starších žáků v Černošicích. Tam na kluky dolehla nervozita a po sobotě jsme dělali v sestavě velký změny oproti původnímu plánu. Semifinále s Rakovníkem jsme prohrávali již 1:3 na začátku třetí třetiny, když jsme si dali vlastňáka. Očekával jsem, že se kluci zlomí, ale v tu chvíli jsme začali hrát neskutečný hokejbal, a nakonec jsme po hattricku Mouse (Matyáš Bláha pozn. redakce), který byl snad v tu chvíli v jiným světě, slavili postup na nájezdy do finále. Neskutečný zápas, možná nejlepší, co jsem v hokejbale zažil. Ve finále jsme měli Ježky, kterým jsme nasypali 9:1 a tak trochu srovnali starý účty z minulosti. Ti kluci za tou obhajobou hrozně šli a fakt to byl zážitek. Kde se vidím za pět let? Stále ve Svítkově! A co budu dělat nebo trénovat mě netíží. Hokejbalem se bavím a je součástí mého života.

Tak to byla asi nejlepší tečka za dotazy k trénování. Jak aktuálně vidíš Svítkov Stars? Za poslední dobu prošel mnoha změnami ve vedení, mužském A týmu a taky v rozšíření v mládeži, kde aktuálně úřaduje i juniorka.

Myslím, že jdeme po správné cestě. Máme skvělého předsedu Tomáše Pelcmana, který konečně přinesl klid do klubu. Zásadní pro mě bylo, že jsme rozdělili sportovní stránku klubu od té manažerské. V mládeži to máme stabilizované. Hned několik ročníků máme velmi silných a těšíme se, jak nám porostou. Zásadní nyní je dostat naši mládež, co nejrychleji napevno do A-týmu a pokusit se vybojovat extraligu. Mým cílem je dát naší mládeži radost ze hry, získávat s nimi úspěchy, aby si jednou, až budou chodit do fabriky na osm hodin vzpomněli, co všechno dokázali. Nejsme lední hokej a nevychováváme profíky. Drtivá většina hráčů nám stejně okolo dvaceti let s nástupem do práce nebo vysoké školy skončí. Chci, abychom v klubu fungovali jako jedna parta, která táhne za jeden provaz od nejmenších po A-tým. Důležité jsou ty zážitky, které tu s námi prožijí, protože v tu chvíli nás nebudou chtít opustit ani v dospělosti.

Když už jsme u toho – jak je na tom klub z hlediska svazového mládežnického projektu HCM? Podařilo se již získat statut? A jak na tento projekt nahlížíš?

Funkci vedoucího HCM jsem přebral v říjnu 2019. Upřímně jsem nevěděl co od toho čekat. Na letošní rok nám byl opět udělen statut MC. Beru to jako realitu a víme co je nyní potřeba udělat pro zisk HCM. Věřím, že k určitému progresu směrem k udělení HCM došlo. Musím říct, že i můj osobní pohled na projekt HCM se změnil (býval jsem k tomu hodně skeptický). Samozřejmě stále jsou body, se kterými se jako klub těžko budeme ztotožňovat. Realita je taková, že je v našem klubu potřeba zlepšit náborovou činnost a přilákat k nám více dětí. Jsme velmi rádi za materiální a finanční podporu, které se nám z tohohle projektu dostává. Těch tréninkových pomůcek je opravdu celá řada. Jako klub bychom měli mít cíl a tím je zisk statutu HCM. V republice je nyní pět klubů a já věřím, že se zařadíme brzy mezi ně. Na druhou stranu vím, že se hokejbal ve Svítkově dělá dobře a jestli budeme nebo nebudeme mít statut HCM není podstatné. Jdeme si vlastní cestou a já věřím, že je správná. Jak by řekl klubový srdcař Jindra Petruška: Děláme to dobře!

Jakým směrem by se ti líbilo, aby se hokejbal jako sport ubíral? Plastová hřiště, střechy, přechod na 4 na 4, více televize, dělení soutěží dle regionů apod.?

Můj názor je, že by hokejbal měl hlavně zůstat venkovním sportem. Déšť, zima, vedro …prostě to k tomu patří! Všichni asi víme, že ne všechny soutěže jsou ideální. V extralize dorostu a juniorů chybí potřebná kvalita. Nejde se divit, že v reprezentačních kategoriích U16 a U18 nejsme úspěšní, když extraliga dorostu probíhá proti celkům, kde je půlka týmu složena z holek. V juniorce mi naopak přijde, že hraje zase polovina všech týmů s dorostenci (včetně nás). O 1. lize mužů se ani nemá cenu bavit. Co s tím udělat je ale otázka na funkcionáře svazu. Já se chci hlavně starat o svůj klub Svítkov Stars!

Co může nyní svítkovský klub nabídnout hráčům, trenérům, v čem se lišíme od ostatních?

Myslím, že naše výhoda je individuální přistup ke každému hráči. Myslím, že se nesnažíme hráče škatulkovat dle kategorii, ale řešíme primárně jeho výkonnost. Pokud hráč výkonnostně převyšuje svou kategorii, není problém, aby za určitých podmínek hrál klidně i o dvě kategorie výš. Chceme, aby se nám hráči rozvíjeli a získávali potřebnou herní zkušenost. Celkově si myslím, že působíme jako klub velmi pospolu a hráči se znají napříč kategoriemi. Pomáhají tomu i každoroční klubové akce – soustředění, zakončení sezóny, výpomoc na tréninkách atd. A co se týče trénování – myslím, že hlavně trenérský a funkcionářský kolektiv máme výborný a jsme všichni tak nějak na jedné vlně. To je ostatně vidět na našich večírkách. :-) Abych to shrnul – skvělý klub, přátelské prostředí a špičkové zázemí.

Skvělé! Tím bych tento velmi obsáhl rozhovor zakončil a popřál Ti v tvé trenérské a osobní kariéře jen samé úspěchy. Je něco, co bys rád ze sebe dostal na veřejný prostor?

Určitě bych chtěl poděkovat všem hráčům, trenérům, funkcionářům a rodičům za všechno, co pro náš klub dělají! Velmi si vážíme jejich pomoci, bez které by náš klub nemohl fungovat. DÍKY :-)