"Chtěl bych si zahrát extraligu tady ve Svítkově, kde jsem doma" říká Martin Korbel

Rozhovor (red.) - K dalšímu rozhovoru jsme přizvali teprve šestnáctiletého dorostence Martina Korbela. Martin je svítkovským odchovancem a v klubu působí od roku 2009. Martin letos společně se svými spoluhráči usiloval o vítězství v extralize dorostu, na které bohužel vlivem anulování soutěží nedosáhne. Ve dvanácti zápasech extraligy zaznamenal jako obránce úctyhodných třináct bodů za 8+5. Prosadil se i v našem rezervním B týmu, kde pravidelně sbíral zkušenosti s mužským hokejbalem. V přípravě už si i zkusil, jaké to je obléknout dres prvoligového A týmu, když nastoupil proti extraligovému Kovu. Na jaře měl vyřízený střídavý start i do extraligy juniorů v dresu Letohradských Jelenů, za které nakonec nenastoupil. Velký svítkovský srdcař a trojnásobný mistr České republiky se nám rozpovídal v obsáhlém rozhovoru.

Martine, vraťme se na začátek. Dokážeš si vzpomenout na den, kdy si poprvé přišel na hokejbal do Svítkova, kdo tě trénoval a jaký byl tvůj první zápas?:) Jak si se vůbec o svítkovském hokejbalu dozvěděl?

Vzpomínám si úplně přesně, bylo to tuším na začátku října, trénoval mě tehdy Robert Koch a důležitá vzpomínka je, že jsem dal gól brankářovi, který byl dvakrát vyšší než já. Na zápas si pamatuji také a to hlavně díky tomu, že jsem odseděl minutový trest za našeho brankáře a prohlásil jsem něco ve smyslu, že aspoň jsem si odpočinul, protože kdo je na trestné, nemusí běhat.

Hned ve svých začátcích se ti podařily dva velké úspěchy, když si získal dvakrát titul mistra České republiky v minipřípravkách, a to v roce 2010 v Poličce a v roce 2012 ve Svítkově. Jak na tyto dva velké úspěchy vzpomínáš?

Tak ten první titul nebyla úplně moje zásluha, byl jsem na začátku a navíc jsme měli plný tým hokejistů. U toho druhého jsem hrál už trochu podstatnější roli, taky jsem si to parádně užíval, pamatuji si spoustu momentů, například finále (proti HK, pozn. red.) jsme vyhráli až v prodloužení, kdy jsem průnikovou nahrávkou vyslal Lukáše Novotného do brejku, který skončil zlatým gólem :-)

Tomu říkám slibný start hokejbalové kariéry. Když si nastupoval ve starších žácích opět z toho byl mistrovský titul tentokrát završený v Příbrami. Jak si vzpomínáš na tuto sezónu a závěrečný finálový turnaj? Šli jste do něj z druhého místa v kraji za pardubickým Autosklem…

Kde jen začít. To druhé místo ve skupině bylo dost smolné, bohužel takový je sport, ale zato si myslím, že díky tomu jsme se více semkli jako tým. Ukázalo se to na MČR. Začali jsme jako tým šlapat, dýchat, hrát a bylo to vidět. Už jen co jsme vystoupili z vlaku v Příbrami zdejší lidi poznali, že jsme dorazili. Od prvního zápasu jsme do toho šli naplno, nebylo se na co šetřit, věděli jsme, že když budem hrát svojí hru, budeme dodržovat skvělé rady trenérů, tak nic než zlato nepřipadá v úvahu. Pro mě nejlepším momentem, hned potom co mi na krk pověsili zlatou medaili, bylo určitě semifinále s Autosklem. Už od předchozího večera jsme všichni měli v hlavě jedině vítězství a bylo to neskutečně znát na hře, když jsem v druhé půlce první třetiny otevřel skóre parádní trefou, kterou vymyslel neskutečnou přihrávkou Raky. Byl to další impuls, který v zápětí potvrdil Hemák. Pamatuji si jak nás trenéři uklidňovali po první třetině, že zápas bude ještě dloouhý a my pak v pěti minutách rozhodli dalšími třemi góly. Úžasný zápas, když jsem pak zvyšoval na konečných 10:1, jen jsem se podíval na tátu a ten začal kroutit hlavou, že zas bude muset něco platit:-). Ale stálo to za to. No a pak už přišlo finále... Suchdol jsme potkali ve skupině, věděli jsme do čeho jdeme, a i když jsme poprvé v turnaji prohrávali, tuším 1:2, prostě jsme věděli, že nemůžeme prohrát. Adrenalin, víra, ta týmovost, o které jsem se zmiňoval, nás dovedla až na konec, tam kde jsme se všichni na podzim viděli, s tou zlatou medailí na krku... Nepopsatelný pocit, kdo nezažil, nepochopí... Pro mě to byl zatím největší sportovní úspěch ve všech ohledech a vzpomínky mi zůstanou navždy...

Zmiňuješ velkou týmovost. Není náhodou, že ročník 2003/2004/2005 dosáhl několikrát na velké úspěchy a zlaté sezóny. V čem tkví kouzlo téhle party?

Popravdě, nevím jak to vysvětlit, možná je to tím, že jako tým hrajeme právě od minipřípravky a přípravky, a až na pár změn jedeme pořád ve stejných kolejích. Vždycky jsme se vyvíjeli jako tým, nemáme mezi sebou nějaké namyšlené frajírky nebo grázly. Podle mě jsme prostě dobrý kolektiv, který se právě ve sportech jen tak nevidí. Dá se říct, že náš kolektiv je prostě kouzelný. Jsme prostě nejlepší:-)

I v letošní sezóně jste měli nakročeno k velkému úspěchu. Soutěži dorostu jste jasně kralovali a v základní hrací době ani jednou neprohráli (prohra pouze na nájezdy s Hostivaří). Bohužel hned z kraje jara byla soutěž anulována kvůli nemoci COVID-19. Jak moc tě to mrzí? Jsi rád, že aspoň teď jste se mohli vrátit na hřiště k obnoveným tréninkům? Jak si přečkal celostátní karanténu? Trénoval si aspoň individuálně?

Opět, nedá se popsat, jak moc mě to mrzí, byla to možná poslední možnost s tímhle týmem něco dokázat, možná taky ne. Samozřejmě zdraví je přednější. Ale když jsem se dozvěděl, že se v úterý vrátíme na hřiště, byl jsem nadšený, chybělo mi to, hokejka, míček, všechno, byla to paráda a na ostatních klucích jsem to viděl stejně. V době karantény jsem se snažil něco dělat téměř každý den, samozřejmě to mohlo být lepší, mohl jsem dělat více, ale rozhodně jsem nezahálel.

Již letos si sbíral první zkušenosti s mužským hokejbalem. Pravidelně si hrál za B tým 2. ligu pod vedením trenéra Martina Černického. V čem je mužský hokejbal jiný než dorostenecký? Zkusil sis i první zápasy v přípravě za áčko. Byly to pro tebe velké zkušenosti?

Když jsem začal nastupovat právě za béčko, byl jsem v zápasech hodně nervózní. Nechtěl jsem nic zkazit, ale postupem času jsem se do toho dostal a největší rozdíl vidím v tvrdosti ve všech soubojích. Zkušenosti v těchto zápasech čerpám ve všech ohledech, snažím se sžít s dospělým hokejbalem, nejdůležitější jsou pro mě asi rady od ostatních hráčů. Když přišla příležitost zahrát si přípravu za A tým byl jsem nesmírně rád za důvěru, snažil jsem se nezklamat. Myslím, že díky těmto zápasům jsem se posunul dál, a doufám, že to bude i vidět.

Příští rok přestupuješ do kategorie juniorů a není již tajemství, že se Svítkov chystá tuhle soutěž přihlásit. Jsi rád, že tu soutěž bude a zahraješ si se svými vrstevníky? Jaké vidíš šance nově se rodícího týmu, který si již vyzkoušel na jaře přípravu s letohradskými Jeleny a nevedl si proti lídru juniorské soutěže vůbec špatně…

Tak určitě jsem rád. Na juniorku se těším, bude to zas o stupeň lepší soutěž než dorost. Šance těžko hádat, uvidí se, ale myslím si, že mezi šest nejlepších se dostaneme a budeme se prát, co to půjde.

Na jaře si začal vypomáhat i s tréninky naší mikro a minipřípravky. Chystáš se na trenérskou dráhu? Co myslíš, že můžeš nejmladším dětem předat?

Dostal jsem možnost se přidat k trenérům, tak jsem ji využil. Licenci v plánu mám, ale dál se teprve uvidí. Myslím, že můj největší přínos pro ně bude v mé komunikaci a přehledu o hře. Vždycky je mě na hřišti hodně slyšet, někdy až moc.

Často tě tvé nohy táhnou do útoku a v tvém mladém věku jsi raději preferoval hru v útoku. Citíš se teď již více jako obránce než útočník?

Jednou mi řekl jeden moudrý trenér: ,,Taky jsem to takhle měl, počkej za pár let, bude z tebe prvotřídní obránce!" Tak jsem se tím řídil. Samozřejmě v útoku bych hrál radši, ale moje práce je teď v obraně. Doufám, že ji dělám dobře a ano, momentálně se cítím víc jako obránce.

Čeho by jsi chtěl Martine v hokejbale ještě dosáhnout?

Chtěl bych si jednou zahrát extraligu za A-tým tady ve Svítkově, kde jsem doma. To je asi vše:-)